Hele, co je to ten void?

Poslouchala void. Bylo to jak hudba jejiho cyberpunkovyho dedecka, na ktereho mela velmi prijemne vzpominky, jenze pochopitelne elektronika od tech dob urazila peknej kus cesty. Hudba, ktera se vinula z reproduktoru, byla bez melodie a bez rytmu, jen proud, proud, casto plny zatocin, nejakych pereji a zas bezbrehych melcin, na konci to vse spelo do oceanu, ale cesta k nemu byla daleka, daleka, co roku preslo, nez se k nemu proud dostal, tu pod jasnou, tu pod destivou oblohou, s hlasy nebes stejne jako s hlasy stromu a vyprahlych plani, s timbrem zaru i prudkeho nocniho chladu - to vsecko a jeste mnohem vic byl void.

Egon Bondy, Cybercomics str. 8